Mgr. Jan Venzara

 

Mgr. Jan Venzara

 

Sochání je pro mě SRDEČNÍ záležitost, forma VYJÁDŘENÍ a zároveň splněný SEN. 😊
Je to proces, který mi umožňuje naplno vyjádřit sebe sama, své pocity, myšlenky i sny. Je to moje cesta, jak zhmotnit neviditelné a dát tvar tomu, co slovy často vyjádřit nelze.

Umění je život a život je umění.
Umění nám otevírá oči a dovoluje vidět šíři a hloubku života. Díky němu přestává být život plochý, získává barvy a nové dimenze. Přináší nám emoce – radost, lásku, údiv i víru v něco vyššího, co dává našemu bytí smysl a hloubku.

Život bez smyslu je jako prázdná nádoba. Sochání mi pomáhá tuto nádobu naplnit.

Člověk by měl snít – a své sny si plnit.
Plnit si sny pro mě znamená žít život z vlastního pramene, jak krásně říká filozofka Anna Hogenová. To ale vyžaduje odvahu. Jen ti, kdo jsou odhodlaní a silní, dokážou překročit své strachy a jít s kůží na trh. Někdy to znamená i riskovat, že se člověk "historicky" znemožní. Ale právě v této odvaze se skrývá skutečná svoboda a síla, která nás posouvá vpřed.

Počátky mého sochání

Na začátku jsem si myslel, že sochání je jen pro vyvolené a talentované – stejně jako jsem kdysi vnímal karate. Sochaři pro mě byli téměř nadlidé, kteří dokážou s materiálem vytvořit něco magického. Ale tato představa se změnila, když jsem se rozhodl překonat své pochybnosti a zkusit to na vlastní kůži.

Přihlásil jsem se na sochařské kurzy a semináře, původně s cílem naučit se opracovávat dřevo jiným, kreativnějším způsobem. Měl jsem představu, že se budu věnovat převážně práci se dřevem. Ale osud mě zavedl jinam. První skutečné kroky jsem totiž dělal s hlínou.

Hlína mě fascinovala svou tvárností a tím, jak dokázala snést mé počáteční, velmi osobité pokusy o vyjádření. Byla to výborná učitelka – odpouštěla chyby a zároveň mi umožňovala experimentovat. Ani jsem si to neuvědomoval, a už jsem se učil vnímat sochu jako gesto, které vyjadřuje emoci.

Začal jsem chápat, že socha není jen statický objekt. Je to něco mnohem víc – je to prvek, který má sílu ovlivnit atmosféru prostoru, ve kterém je umístěna. A právě tato atmosféra pak dokáže působit na lidi. Jinými slovy: socha může probouzet nálady, pocity a myšlenky.

Postupně jsem si začal uvědomovat, jak významně tvary ovlivňují prostor i člověka. Díky tomu se mi otevřel zcela nový pohled na svět kolem mě. Začal jsem vidět věci, které mi dříve unikali – jemné detaily, hru tvarů a jejich propojení s prostředím.

Cesta důvěry ve vlastní vnímání

Na sochařských kurzech jsem pochopil, že základem tvorby je důvěra. Důvěra ve vlastní intuici a vnímání.
Jak vyjádřit emoci prostřednictvím gesta? To byla otázka, kterou jsem si kladl. Zjistil jsem, že nejde o technickou dokonalost nebo přesnost, ale o schopnost naslouchat svému vnitřnímu hlasu a dovolit mu, aby se projevil.

Když tvořím, není to jen o rukách, které opracovávají materiál. Je to dialog – mezi mnou a materiálem, mezi mnou a prostorem, mezi mnou a světem. Každá socha je takovým rozhovorem, ve kterém se snažím najít rovnováhu mezi vlastní vizí a tím, co mi umožní vytvořit samotný materiál.

Naučil jsem se používat přirozené praskliny a letokruhy jako výrazový prostředek. Prasklinami a letokruhy zvýrazňuji gesta a emoce soch.

Světlo a stíny: Duše sochy

Každá socha ožívá díky světlu. Je to právě hra světla a stínů, která jí dodává hloubku, život a pohyb. Bez světla by socha ztratila svou dynamiku a schopnost komunikovat.

Světlo je jako duše sochy – odhaluje její detaily, proměňuje ji a neustále ji znovu a znovu vytváří. Když se světlo mění, mění se i socha. A tím se mění i atmosféra, kterou vyzařuje.

Sochání mě naučilo vnímat svět jinak. Díky němu jsem si uvědomil, že každý detail má svůj význam. A právě tato schopnost vidět krásu i v obyčejných věcech mě naplňuje a posouvá dál.